O nás Produkce Novinky Kontakt


zpět na seznam knih
Rozhlasové hry II.

Jiří Klobouk

Chronologie rozhlasových her

1. SETKÁNÍ V KANADĚ
Místo a rok napsání: London, 1980

2. DÝCHÁNÍ
Místo a rok napsání: Ottawa, 1982
Vysíláno: 1987 Německo (č. 2)
1990 Finsko (č. 7)
1996 Česká republika

3. RODINNÝ PORTRÉT
Místo a rok napsání: Barry´s Bay, 1990

4. ANDREA
Místo a rok napsání: Barry´s Bay, 1993

5. LINDA
Místo a rok napsání: Ottawa, 1972
( V roce 1972 vznikla první verze této hry, která pak byla několikrát přepsána včetně posledního knižního vydání v roce 1994, v knize Winfield.)
Vysíláno: 1972 Kanada (č. 1)
1985 Belgie (č. 2)
1986 Německo (č. 2)


O čem je Jiří Klobouk

Prostor naší literatury se stále proměňuje, především ale rozšiřuje. Před necelými deseti lety – všeho všudy jen úředně povolená produkce tuzemských řádně zkonsolidovaných autorů. V knihách, časopisech, rozhlasu i televizi chrčivě zněla jednotná odrhovačka, poučně rozmělňujíc už beztak vychrtlou ideologii sice přiblblým, leč bojovým optimismem. Cizí vlivy k nám dorážely jen občas a ztěžka. Poláci mívali aspoň někdy možnost sledovat tvorbu svých rodáků v zahraničí. U nás to nešlo. Naše cesta byla cestou zásadové tvrdosti, převedeno do praxe – zásadní natvrdlosti.
Dnes pomalu začínáme poznávat, co bylo v rozmezí celé jedné generace napsáno za hranicemi našeho absurdistánu. Toho, co k nám proniká, neuspořádaně a na přeskáčku, je hodně, a čtenářský zájem je rozmarně kolísavý. Něco možná i zapadne v málo přehledné síti četných nakladatelství. Vždyť „roh hojnosti“ naše ubývající čtenářstvo vpravdě zasypává.
Český Kanaďan a kanadský Čech Jiří Klobouk je z těch, kteří k nám pronikli až nověji.
Před Srpnem sice stačilo jeho jméno už zablýsknout, ale nic víc. Zato po Listopadu – v posledních třech letech – vyšla próza „Můj život s Blondie“, sbírka básnických koláží „Hudba po půlnoci“ a knížka „Winfield“, obsahující dvě prózy a jednu rozhlasovou hru.

Náš druhý svazek obsahuje zbývající pětici her. Byly napsány už v Kanadě. Jistěže průběžně odrážejí formální zrání a tematický vývoj svého autora, nejvíc ale asi vyvolávají ponětí o lakmusovém papírku, jehož pomocí seznáváme proměny nálad venkovního dění, jinak též světa, jímž se probíjíme ve své soukromé dennodenní existenci.
Je nasnadě, že ladění všech her je vážné a někdy tíhne až k pochmurnosti. Není divu: uplynulá tři desetiletí nás zřídkakdy oblažila radostí. Snad v začátcích ještě cosi jako mlhavá perspektiva, ačkoliv znejasňovaná, popíraná, škrcená – což ale u nás bylo po druhé válce myslím nepřetržitě, a jak před ní? Těžko říct, nezažili jsme, nevíme.
Někdy probleskne krhavé světélko naděje, zvěstující skutečnou radost. Aspoň krátce. Žít se musí a tento život je nejlepší ze všech možných, když jiný přece nám dán není. Jeho atmosféra skýtá stejnou možnost snu jako tísni, žij si tady nebo třeba v Kanadě.
„Setkání v Kanadě“ je nejlyričtějším číslem celého souboru. Konfrontují se zde tři světy: kanadský, starších emigrantů a úplně čerstvých emigrantů. Pocit vykořenění a stupňující se nostalgie je prolínán sněním, smíšený stesk po někdejší vlasti se kříží s nejistým tušením opory v nově získaném domově. Je to sonda do životních pocitů r. 1980, porovnávající též širokodeché kanaďanství se zakřiknutým nitrem lidí od nás.
Monolog slabého, osamoceného a k smrti pracujícího muže, který se marně pokouší komunikovat s namátkou vytočeným číslem – to je „Dýchání“. Jenom ono překrývá v této „telefonní hře“ strohou repliku a kýčovitě zálibný reklamní recept v sluchátku. Přerývá i tu trhanou zpověď, dokud samo neustane. Když se telefon ozve, je pozdě.
„Rodinný portrét“ jedovatě koresponduje s „Kanadským setkáním“. Upovídané dialogy tu přímo šustí potištěným novinovým papírem, zalévá nás zprůměrovaná česká fádnost Homolkových, Vondrových, Nováků a jak se všichni ti lidičkové jmenují. Je to o nás – nebo jsme horší? Možná ale jsme tak vypadali onoho bájného roku 1990, kdy stávaly dlouhé fronty u novinových kiosků. Jak si to však pamatovat, a – proč?
Předposlední hra, „Andrea“, je opět příběhem snílka. Též „dýchání“, jeho hrdina je však o generaci mladší. On potká Ji a stane se maniakem své nevykořeněné iluze. Roztěkaný jako ten blázen, co slyšel ve studni hrát smyčcové kvinteto. Rozpětí mezi oslnivostí snu (vzpomeňme na „Blondie“!) a realitou kočovné striptérky je obrovské. V našem umělohmotném světě postmoderních efektů může však i podvod být inspirující. I podvodná krása uprostřed ošklivého světa může mít pro někoho záchrannou hodnotu.
„Linda“ sice navozuje jménem hrdinky mexikánskou prosluněnost („cielito lindo“), je to ale pouhý klam. Zase ten pokus „nějak vypadat“, což podnikají Kloboukovy postavy tak často. Linda, ale právě jenom ona, se ve své „lince důvěry“ profesionálně snaží o dorozumění s jinými. Ti se vypovídají, ale i nadále zůstanou uzavřeni mezi svými hrůznými obrazy. (Linda je překladem anglického textu z pera L. a R. Pellarových a jeho jazyková svěžest je pozoruhodná.
Hry Jiřího Klobouka leckdy oblétly kus Evropy i Ameriky a mají široký záběr. Povržené sny, pronásledování výčitkami svědomí, marná toužení, blouznivost naděje, dohasínání. Potřeba věřit. Texty vyvěrají z poznání zásad současné konzumní společnosti, do níž zabředáme stále hlouběji. Zobrazují podivíny, samotáře a ztroskotance. Svědčí o vývoji svého autora od domácího vidění ke kosmopolitnímu a pak zase nazpátek, lze-li to tak vzít. Jistěže jsme už dříve četli všelicos podobného, vždyť půda pod našima nohama se houpá pěkně dlouho. S literaturou je to vždycky tak: všechno už tu bylo, o všem bylo napsáno. Přesto je třeba stále znovu podávat svědeckou výpověď. Jinak by se člověk zalkl.



zpět na seznam knih

© 2008-2018 Atelier IM Luhačovice, webdesign Lutner.cz