O nás Produkce Novinky Kontakt


zpět na seznam knih
Dům na skalách

Josef Lněnička
Dům na skalách

Josef Lněnička se narodil 11. dubna 1930 v Budislavi u Litomyšle.
Obecnou školu vychodil v rodné obci, měšťanku v nedaleké Proseči u Skutče. Věren rodinné tradici, rodiče měli řeznictví a uzenářství, vystudoval Potravinářskou školu v Litomyšli.
Patřil k mladé generaci, kterou naplno zasáhla jak druhá světová válka, tak komunistická moc. Jako skaut a sokol, obhájce demokracie, dostal se do konfliktu s komunistickou mocí.
V roce 1949 byl zatčen a v monsterprocesu v r. 1950 odsouzen na 20 let do vězení. Prošel nejhoršími komunistickými věznicemi. I když mu byl trest snížen na 12 let, jeho život byl navždy poznamenán. Roku 1968 odchází do Rakouska, později do Švýcarska, Chorvatska a USA.
Jeho tvorba byla většinou časopisecká. Svými povídkami a životopisnými črtami přispíval hlavně do krajanských časopisů v uvedených zemích. Nyní vychází v České republice poprvé jeho dílo knižně.

Vydavatel: Atelier IM Luhačovice
Redakce: Irena Voštová, Miloš Bařinka
Grafika a tech. redakce: Miloš Bařinka
Lito: Kahografik s.r.o. Zlín
MAC – works: Peter Kopsa
Tisk: MSD spol. s.r.o.
Písmo: Garamond CE
Vydání: první
Rok vydání: 2002
ISBN: 80-85948-47-8

Dnes žiji ve Spojených státech, vzpomínám často na mládí i bolesti života, ale víra vyvolává často vzpomínku na moji pěší pouť k soše Svobody a odtud čerpám i naději do budoucnosti. Za neobvyklých okolností jsem se seznámil s mužem, který na sebe upozorňoval svými znalostmi světa, zkušenostmi a přátelským přístupem k ostatním lidem. Byl to Jihoslovan, ovládal několik jazyků a mě upoutal svou perfektní znalostí češtiny.
Bylo mně až nápadné, jak se přesně a pečlivě vyjadřuje spisovnou češtinou, takže jsem byl přesvědčen, že je český jazyk jeho druhým jazykem. Opravdu jeho mateřským jazykem byla srbština. Stali jsme se přáteli a naše přátelství trvalo až do jeho smrti.
Jednou mi vyprávěl svůj nevšední zážitek z cesty do Ameriky. Bylo to nedlouho po skončení druhé světové války, kdy ho přátelé pozvali do New Yorku. Neletěl, plul lodí. Cesta trvala přibližně tak dlouho, jako sám pobyt v New Yorku, ale to nebylo to nejpodstatnější, co mi chtěl vylíčit. Nezapomenutelné pro něho bylo, když loď připlouvala do newyorského přístavu za ranního rozbřesku. Město bylo zahaleno lehoučkou mlhou. Noc bledla a z oceánu se vyklubávalo slunce. Snad všichni cestující i posádka cestující i posádka se nahrnuli na horní palubu. Vládlo napjaté očekávání, co uvidí jako první na americkém kontinentu. Můj přítel barvitě líčí, jak se nejdříve vynořila z mlhy hořící pochodeň a potom, jakoby z moře pomalu vystoupala socha Svobody. Takového něco můžete zažít jen z paluby lodi.
O soše Svobody jsme tenkrát za totality slyšeli mnoho vtipů, přesto ale zůstala symbolem svobodného života. Přicházejí k ní miliony lidí ze všech koutů světa, ze všech světadílů. Na Milanovo líčení jsem nikdy nezapomněl. A tehdy jsem se zařekl: Kdyby se mi někdy v životě naskytla možnost vidět sochu Svobody, kterou v roce 1878 lid Francie věnoval americkému lidu, šel bych k ní třeba pěšky.
Mnohokrát jsem si na toto své předsevzetí vzpomněl.... Slib jsem splnil. Šel jsem k soše Svobody pěšky. Ještě dalších několik roků jsem navštěvoval sochu Svobody vždy 21. srpna – schválně na protest proti okupaci Československa v roce 1968.




zpět na seznam knih

© 2008-2017 Atelier IM Luhačovice, webdesign Lutner.cz